Federico Díaz je mnohostranným umělcem, který již od poloviny 90. let důsledně reflektuje vztah frenetického vývoje počítačových technologií, nových médií a univerzální lidské zkušenosti mýtického typu. Díazovy práce intuitivně řeší konfliktní povahu tohoto vztahu, snaží se ukotvit komplexitu chaotické postindustriální existence člověka v jeho přirozenosti, na jeho primárních, tj. emocionálních a sociálních základech. Díazova orientace na vztah mezi vědou a uměním, intenzivní zájem o problémy ekologie a urbanismu, experimentování v oblasti designu a architektury, technická preciznost a nákladnost prací – charakteristiky na české umělecké scéně zcela neběžné, staví jeho práce do kontextu mezinárodního elektronického umění, které bezprostředně komunikuje s globálním divákem. Řada Díazových projektů byla prezentována v Paříži, Londýně, Miláně, Madridu, Düseldorfu, Tokyu či v Linci.Akustickým objektem Nostalgia (1992) Díaz společně s tvůrčím týmem E-Area iniciuje řadu vizuálních instalací. Elementární, biomorfní, embryonální tvar připomínající mušli ale nefunguje pouze jako skulpturální, prostorově autonomní objekt, ale jako interaktivní pole............ Počítačová animace Generatrix (1999-2000) reflektuje ambivalenci našeho vztahu k reálnému světu a simulovanému kyberprostoru, kterou Díaz přirovnává k „situaci obojživelníka“: „Obojživelník, nacházející se ve vodě, se přitom necítí být oddělen od souše, nevyhodnocuje “správnost” či „nesprávnost“ své pozice, jak to činíme my. ...............Jde samozřejmě o hlubší problém a pokud se jím chceme vážně zabývat, je to na několik set stran textu tištěné knihy nebo spíše nelineárního hypertextu, jenž je právě jednou ze zmíněných dynamických map, o nichž tu chceme mluvit. Při prohlížení jeho textů, vizualizací a zvuků se toto vnitřní prostředí neustále mění. Tzn. vrátíte-li se v průběhu času o několik “stránek” zpět, budou odlišné, protože mezitím reagovaly na tok (přísun) nových informací. Lze to připodobnit k živému organizmu, k principu sebeorganizace ekosystémů, růstu termitiště, lidského města, obecně k vlastnostem živé hmoty, v níž se řád rodí z neuspořádanosti.“Využitím metody hypersonic, kterou využívají architekti a designéři, Federico Díaz konstruuje umělý prostor, který na realitě neparazituje, spíše je interaktivně “formován v reálném čase proudícími informacemi“.................... Projekce Sakura (2005), kterou prezentoval Federico Díaz společně se skupinou E-area na přehlídce Ars Electronica (2006), vyvolává v divákovi silně emocionální prožitek. Záměr, aby projekce vypadala jako propaganda IT společnosti a jejího nového, odlidštěného způsobu a scénáře života, má sdělit vnitřní „pocitu konzumní prázdnoty lidstva“, zvětšující se působením IT, varuje před „hromaděním produktů vytvářejících iluzi, klamem, umělým horizontem a izolací našich smyslů a vnímání.“„Mezilidská komunikace je jedním ze základních principů našeho přežití, tak jako potřeba tepla, světla či energie ve formě potravy a tekutin. Přenos informací se stále více odhmotňuje, přestává být závislý na jednotlivých lidech, na ústním sdělení, na fyzickém kontaktu, vše je v přímém přenosu pomocí globální optiky. Díazův „cyberhumanismus“ těžící z technologického potenciálu nových médií a vyspělých počítačových programů, vychází vstříc bytostně zakódované emocionalitě člověka a jeho potřebě komunikace, přitom jeho práce vůči přetechnizované společnosti nezaujímají vždy jednoznačně kriticky odmítavý postoj. Díazova práce spíš přehodnocuje pozici člověka v jeho univerzálních konstantách ve světě na pozadí vědeckého poznání a globálních změn.

Zdroj: artlist.cz