Rozhovor s Vladimírem Skreplem
Fráze, že je moje tvorba ošklivá, považuji za nudné
Česká Skalice - Na jeho plátnech obvykle defilují divoké, deformované postavy lidí a zvířat, obscénní detaily, provokativní nápisy, na povrch plíživě vystupují emoce a běsy. Vladimír Skrepl patří nejen mezi uznávané pedagogy na Akademii výtvarných umění v Praze, ale je také respektovaným výtvarníkem.
V současné době
umělec představuje čtyři rozměrné práce na volných plátnech
v českoskalické Galerii Luxfer, která nejen mapuje nejnovější české
výtvarné směřování, ale stala se také Regionálním centrem pro současné umění.
Když byla vernisáž, působil unaveným dojmem. Proto se taky záhy odebral ke
spánku do Vily Čerych.
Pro Luxfer je Skreplova výstava skutečnou uměleckou událostí na sklonku
pětileté existence galerie. „Tato galerie už má nějakou tradici a pověst. Nebyl
tedy důvod odmítnout nabídku k výstavě, kterou jsem dostal,“ řekl Skrepl.
Objevit si pro sebe
Skrepla chce odvahu, četl jsem v jednom článku. Je to pravda?
To patří mezi celou řadu opakovaných frází, které mně připadají jako nudné a
škodlivé. Furt se totiž opakuje, že moje tvorba je těžká a ošklivá. Je to
myslím klišé lidí, kteří místo, aby se pořádně podívali na to, co dělám, stále
opisují stejná rčení.
Váš výtvarný projev je
naprosto nezaměnitelný, malby jsou divoké, syrové a expresivní. Co
vlastně malujete, co se vám nejvíce tlačí do obrazů, co je jejich obsahem?
Obsah samozřejmě považuji za důležitý. Pro mě je ale také důležité, jakým
způsobem je člověk schopen se vyjádřit, kontrolovat či nekontrolovat, protože
všichni v sobě máme spoustu kulturních a historických nánosů, co a jak by
mělo být. Mě zajímá samotný způsob malby a do jaké míry vykročím od stereotypů.
Obsah s provedením tedy úzce souvisí. Témata vycházejí z mého pole
zájmů, jako jsou například historické obrazy světců a mučedníků, dotyky
s populární kulturou. Provedení musí být pro mě překvapivé a vyvíjející
se.
Mám také dojem, že
vaše práce jsou formálně podobné výtvarným projevům dětí. Vracíte se někdy
prostřednictvím tvorby do dětství?
Značná část tvořivosti souvisí se zbytky, které se v nás zachytily z
dětství. Děti jsou do určité doby tak zvaně svobodné a pak ta svoboda najednou
zmizí. V mé tvorbě dětství ale není nějak vědomé. Samozřejmě mám sbírku
vyhozených dětských prací, takže mě to zajímá. Nic z toho ale
nenapodobuji, ale je to tam automaticky obsažené, jsou tam věci nevědomě
vytažené z dětství.
Měl jste sklony už
jako dítě kreslit nebo malovat?
Bavilo mě to od dětství a chodil jsem do různých kroužků a do Lidové školy
umění. Věnoval jsem se tomu docela soustavně, ale cesta to nebyla přímá. Žádné
své dětské výtvarné věci, protože jsme se několikrát stěhovali, ale doma
nemám.
Vystudoval jste dějiny
umění. Hlásil jste se, ale neúspěšně na UMPRUM a AVU. Pamatujete si, co jste
jim při přijímačkách předložil?
Požadovali jako v každé škole nějaké domácí práce. Snažil jsem se ta
témata naplnit. Při přijímačkách na „umprumku“ jsem měl řadu kreseb, které se
jim mohly zdát divné. Kdybych tenkrát tušil, co tuším teď, tak by mně to bylo
jasnější. Myslím ale, že ty kresby byly dobré. Pravdou je, že každý o tom může
mít jiné představy.
Učíte na akademii. Je současná
mladá generace jiná, než ta vaše?
Přes veškeré změny, vliv médií a internetu musím říct, že se to nějak razantně
neprojevuje. Samozřejmě ti lidé mají jinou zkušenost, ale mnoho věcí je
obdobných. Ve většině těch, co kreslí, malují, nebo modelují, je obsažená do
jisté míry jakási konzervativnost. Rozdíly tam nějaké jsou, ale v těch
základech se myslím od naší generace neliší.
Daří se vám skloubit
pedagogickou činnost s vlastní tvorbou?
Jak kdy. Myslím, že jsou horší kombinace.
Kombinujete malbu
s koláží a asambláží, tvoříte objekty?
Ano, to dělám pořád. Dělal jsem i konceptuálnější nebo geometrické věci a
objekty. Myslím, že moje tvorba se vyvažuje. Střídavě volím způsob, který
koresponduje s jinou stránkou sebe a s jinými možnostmi, které mě také
zajímají.
Sledujete současné
české umění, jak si podle vás vede?
Popravdě řečeno se to těžko analyzuje. Je tady několik umělců, kteří jsou ve
světě respektovaní. Mezinárodní úspěch má například performer Jiří Kovanda.
V evropském nebo světovém kontextu je tady určitě více lidí, kteří by
uspěli. Hraje v tom ale roli spousta věcí, nejen to, že je člověk
talentovaný.
Jste známý výtvarník a
pedagog. Proč vystavujete na periferii v České Skalici, v malé Galerii Luxfer?
Tato galerie už má nějakou tradici a pověst. Spousta mladších i starších kolegů
tady vystavovalo. Navíc se znám dlouhá léta s kurátorem a malířem Luďkem
Rathouským. Nebyl tedy důvod se výstavy nezúčastnit a nevystavovat. Byl
intenzivní zájem, abych vystavoval, tak jsem do toho šel.
Už jste předtím
galerii viděl?
Živě jsem ji neviděl, pouze na fotografiích. Měl jsem velmi zcestnou představu,
že je to malé a potom podle fotek jsem měl dojem, že je ten prostor mnohem
větší. Ty snímky strašně klamou. Jsem rád, že jsem se trefil.
S čím jste do Luxferu
přijel, co vystavujete?
Vystavuji čtyři rozměrné věc, které jsem vytvořil letos v létě, a ještě
nebyly nikde vystaveny. Jsou součástí větších sérií. Neměl jsem chuť pořizovat
velké rámy, tak jsem to udělal na nenapnutá plátna. Jedno z vystavených
pláten je reakcí na Černé jezero od Jana Preislera, kde je stojící postava
s koněm a na pozadí je Černé jezero. Je tu ale také jakási démonická
hlava.
Text: Hynek Šnajdar
Vladimír Skrepl v Luxferu: Zajímají mě věci, které se protnou
Česká Skalice – Nepochybnou událostí letošní výtvarné sezóny v Galerii Luxfer, která už pátým rokem mapuje současné české umění, je výstava známého malíře a výtvarného pedagoga Vladimíra Skrepla. Tento výrazný a svou osobitou tvorbou nepřehlédnutelný umělec do galerie pověsil čtyři rozměrná, svou formou velmi expresivní plátna bez rámů.
„Čtyři obrazy jsou z většího celku několika stovek obrazů. Vznikly v době, kdy mi došly peníze na rámy, takže jsou to jen malby na volných plátnech. Jedno z nich tady vystavených je reakce na Černé jezero od Jana Preislera, kde je stojící postava s koněm a na pozadí Černé jezero. Dále je tu jakási démonická hlava. Občas se dotýkám věcí spojených se světci a mučedníky, což je motivem dalšího plátna. Nemám ale příliš rád výklady svých obrazů,“ řekl Skrepl.
Jeho díla, kde se na jednom plátně odehrává „bitva“ rozmanitých nálad, obsesí, zážitků, autorových postřehů i historických exkurzů, působí dojmem divokosti a nespoutané imaginace. „Zajímají mě různé věci, které se někdy protnou. Lze narazit na historické okolnosti, kam se dostanou věci v různé zparchantělé podobě. Mě zajímá, jak se to prolíná, ale není to nějaká rekonstruovaná či vyspekulovaná věc. Není to na základě studia a analýzy těch historických věcí, ale spíše je to na základě obraznosti, která se s tím spojí,“ prozradil umělec, který považuje nejen obsah svých děl za důležitý prvek.
„Důležité je pro mě i to, jakým způsobem je člověk schopen se vyjádřit, kontrolovat se či nekontrolovat, protože každý má v sobě mnoho kulturních a historických nánosů. Mě zajímá samotný způsob malby a odkročení od rozmanitých stereotypů, aby to bylo vyvážené,“ doplnil. Na jeho plátnech obvykle defilují divoké, deformované postavy lidí a zvířat, obscénní detaily, provokativní nápisy, na povrch plíživě vystupují emoce a běsy.
Zajímavý postřeh ke Skreplově tvorbě přinesl výtvarník a kurátor Luděk Rathouský. „Když jsem Vladimíra poznal, tak jsem se vyděsil, jaké formy může mít současné umění. Později jsem se toho přestal bát a pochopil jsem, odkud vítr fouká. Vladimír patří k jedněm z nejvlivnějších a nejoriginálnějších tvůrců, který navíc jako pedagog vychovává další generace umělců,“ uvedl. Poslední letošní výstava v Luxferu podle něj vznikla poměrně náhodně, protože Skrepl měl výstavu v Chebu a termín té českoskalické se musel posunout. „Vznikla kompilace, o které jsme do poslední chvíle nevěděli, jak bude vypadat. Výsledkem jsou čtyři rozměrná plátna, která vznikla před několika měsíci,“ dodal Rathouský.
Vladimír Skrepl vystudoval dějiny umění a etnografii. Přestože se hlásil na vysokou školu výtvarného směru, nebyl přijat. Patří k výtvarníkům, kteří se na české umělecké scéně etablovali v 80. letech. Od začátku své tvorby přinášel světové umění do české kotliny. Je laureátem Cena od Jiřího Kovandy a Ceny Michala Ranného. Je vedoucím ateliéru Malba II na Akademii výtvarného umění v Praze.
Text: Hynek Šnajdar