Malíř Ondřej Petrlík se v Luxferu odpíchl od portrétu kněžny Zaháňské
Česká Skalice – Hlásí se k umění 19. století, ale jeho výtvarná tvorba je ryze současná. Malíř Ondřej Petrlík, student pátého ročníku Akademie výtvarných umění v Praze, má k dílům starého období přirozené sklony. Pochází totiž z pardubické sběratelské rodiny a je uměním 19. století takříkajíc odkojen. Je to patrné i na jeho výstavě v Galerii Luxfer, kterou nazval Portrét kněžny X.
„Název výstavy je ale dvousečný. Portrét kněžny X nebo také Portrait Princess X, je vlastně slavná modernistická socha Constantina Brancusiho, která mě zajímala v době, kdy jsem měl mít výstavu v Luxferu. V té chvíli jsem si uvědomil, že to bude souviset s kněžnou Zaháňskou, která je zdejší slavnou historickou postavou,“ vysvětluje název Petrlík.
Tím, že měli miniaturu kněžny od Johanna Emanuela Opitze doma, stala se jedním z exponátů a zároveň odrazovým a tematickým bodem výstavy. Nicméně při vstupu do galerie se malý portrét kněžny stal jen marginálním prvkem schovaným za dveřmi. Dominantní je série pastelů pokrývajících celou čelní stěnu. Zahrnuje barevně pestré klasické krajiny přetransformované do jakýchsi sochařsky abstraktních výsledků.
„V mých pracích je patrná zkušenost s krajinou a s přírodním elementem, který jsem pozoroval nejen ve svých začátcích, ale i v poslední době. V krajině jsem strávil nějakou dobu, dělal jsem si návrhy partií, pak se zavřel do ateliéru a formoval jsem tu zkušenost z krajinářské tvorby do abstraktních či znakových kompozic. Jsou tam momenty, které jsou spíše sochou než krajinou,“ potvrdila výrazná osobnost své generace umělců.
Za pozornost stojí také dvě velkoformátové fotografie umístěné na protilehlých stěnách. Pro diváka je to trochu šifra. I když to není na první pohled patrné, snímky jsou totožné, akorát vyfocené z jiného úhlu. Zachycují ateliérovou kompozici vytvořenou několika prvky - zavěšeným kožichem, květinou a stativem. „Vznikly mým nadšením pro prostředí fotografického ateliéru, které příliš neznám. Jsou to kompozice předmětů, které se používají v kabinetním fotografickém portrétu, takové kompoziční performance. Je to určitá zkušenost, kterou používám i v krajinách,“ uvedl Petrlík.
Výstavu doplňují jeden rozměrnější obraz s důrazem na komponování jasných barev a jejich kontrast i několik menších prací, které by chtěl autor vytvořit ve větších formátech. „Přestože se Ondřej hlásí k odkazu děl z přelomu 19. a 20. století, jeho tvorba není staromilská ani nostalgická. I když hledá opory v historii, jeho vizualita je současná,“ dodal kurátor galerie Luděk Rathouský.
Text: Hynek Šnajdar