Nábojnice s mírovým poselstvím a další díla Romů, Gažiová bourá stereotypy

 

Česká Skalice – „Asi nejzajímavější věci jsou prázdné tankové nábojnice s vyrytým mírovým poselstvím,“ řekla malířka Ladislava Gažiová (1981) k dominantnímu prvku její výstavy Jak se staví ostrovy, která je k vidění v Galerii Luxfer. Tento jedinečný výstavní prostor tak opět zabrousil do pestrých vod současného českého umění.

Předtím, než Gažiová proměnila galerii v jakési pestré lidové muzeum, navštívila Muzeum romské kultury v Brně. V této souvislosti si vybrala celkem 70 exponátů, které se jí zdály zajímavé, z nichž polovinu ji muzeum zapůjčilo. „Některá díla jsou od poučených výtvarníků, jiná jsou naivní a další lidová až dekorativní,“ uvedla umělkyně, která měla koncepci českoskalické výstavy dobře promyšlenou.

Součástí expozice jsou exponáty lidového dekorativního umění, portréty, malby, obrazy, které  odkazují k holocaustu, krajiny i běžné výjevy. Závěsné věci Gažiová doplnila objekty. Kromě nábojnic, lze na výstavě najít plastiku s erotickým motivem a myslivcem. Interiér je vyzdoben malířským válečkem, jak to kdysi bylo v bytech běžné. „Je to moje představa muzea. Ta podmalba má jednotlivé práce oddělovat,“ vysvětlila.  Zajímavostí pozoruhodné výstavy je jakési okno namalované na stěně s „výhledem“  a rozmanitými motivy.

„Tento výjev na zdi se objevil v jedné z romských osad. Jde o iluzivní okno, kde jsou znázorněné Tatry, krajina, ale v okně je i písmo. Není mi známo, co to písmo znázorňuje, ale vypadá to velmi zajímavě. Mohou se tam hledat významy, ale jsou to spíš dekorativní věci. Často v těch místnostech okna nejsou, tak si je tam vytvoří sami obyvatelé,“ uvedla Gažiová, která si přála, aby na výstavě byla běžná témata, taková, jaká ve skutečnosti jsou. Aby tam byly normální, klasické věci.

Díla Romů se dají snadno zařadit do kategorie art brut, čili umění v syrovém stavu. To nevylučuje ani autorka. „Dalo by se to do této kategorie zařadit,“ připustila a poznamenala, že název výstavy Jak se staví ostrovy, která potrvá do 28. července, vyšla ze skutečnosti, že o Romech jsou mezi lidmi rozšířené různé stereotypy. Například, že se jen baví, tančí, zpívají a podobně.   „Tak tomu samozřejmě není. Právě to stereotypní pohlížení na romskou kulturu vytváří umělé ostrovy. Jsem ale toho názoru, že kulturní vlivy se naopak propojují,“ dodala Gažiová, která pochází ze Slovenska a žije v Praze.                     

 

 

 

Nechci vytvářet kulturní ostrovy

 

Galerie Luxfer v České Skalici pokračuje v nastoupené cestě a představuje mladé umělce současné české výtvarné scény. Nyní je zde k vidění výstava slovenské autorky Ladislavy Gažiové (1981) - Jak se staví ostrovy. Autorka navštívila Muzeum romské kultury, vybrala díla romských výtvarníků a vytvořila v Luxferu pozoruhodné lidové muzeum. „Šlo mi o to, upozornit na stereotypy, které panují o Romech,“ říká Gažiová.

 

Záleží vám na tom, aby obrazy vzbuzovaly v divákovi emoce?

Ty starší věci je určitě vzbuzovaly. Samozřejmě nemaluji se záměrem, abych potom očekávala nějaké emoce. Někteří lidé ale za mnou přišli a říkali mi, že je to dostalo, to mě moc překvapilo. Myslím si, že ve výtvarném umění to není příliš časté. Spíše v hudbě nebo ve filmu.

 

Pocházíte ze Slovenska a jste poloviční Romka. Odrazila se to ve vaší práci?

Romská menšina mě zajímá. Co se týče tvorby, tak spíše v tom ohledu, že panuje v souvislosti s Romy mnoho stereotypů a mýtů. V mé tvorbě se to projevilo.

 

Vedete výtvarné kurzy pro romské děti. Čím je pro vás tato aktivita důležitá?

Těmto aktivitám se věnuji několik roků. Spolupracuji s organizací Romea a občanským sdružením Slovo 21, které se zabývají romskou menšinou. Věnuji se romským dětem, jezdím na přednášky, učím je kreslit a mluvím s nimi o zkušenostech, jak se vypořádat se svojí identitou.

 

V roce 2007 jste získala prestižní evropskou cenu The Sovereign European Art Prize v Londýně a o rok později Cenu kritiky v Praze. Byly důležitým mezníkem pro váš další vývoj?

Bylo určitě dobré získat tyto ceny, ale mezník pro moji tvorbu to asi nebyl.

 

Co vystavujete v Galerii Luxfer?

Všechny věci, které jsou součástí výstavy, jsem si půjčila z Muzea romské kultury v Brně. Udělala jsem výběr určitých děl Romů, které se mi zdály zajímavé. Některá díla jsou od poučených výtvarníků, jiná jsou naivní a další lidová až dekorativní. Výběr věcí do těchto muzeí je zajímavým tématem. Zajímalo mě, proč tato muzea vnikají, co v nich je, jaké mají cíle. Byla mi zapůjčena jen část věcí, které jsem si vybrala.

 

Jak jste postupovala v koncepci výstavy?

Měla jsem to promyšlené. Je tam lidové dekorativní umění, portréty, malba, potom obrazy, které odkazují k holocaustu, krajiny a běžné výjevy. Závěsné věci jsem doplnila objekty. Jsou tam dvě prázdné tankové nábojnice, do nichž jsou vyryty motivy s mírovým poselstvím, a také tam je plastika s erotickým motivem a myslivcem. Interiér je vyzdoben malířským válečkem, jak to kdysi bylo v bytech běžné. Je to moje představa muzea. Ta podmalba má jednotlivé práce oddělovat.

 

Co vyjadřuje název výstavy Jak se staví ostrovy?

Souvisí to s obvyklým a rozšířeným stereotypem, že právě takto vypadá romská kultura. Vytváří se tak uměle kulturní ostrovy. Jsem toho názoru, že kulturní vlivy se naopak propojují. Ve společnostech to ale bývá jinak. Místo, aby docházelo ke kulturnímu sjednocování, naopak dochází k separování. To je podle mě nešťastné. Samozřejmě národnostní muzea jsou důležitá, ale zároveň je to separace. Proto se výstava jmenuje Jak se staví ostrovy.

 

Na vysoké škole jste studovala také v ateliéru Jiřího Davida, který měl v Luxferu rovněž výstavu. Byl inspirujícím kantorem?

Jirka byl velmi důležitý profesor nejen pro mě, ale pro celou generaci výtvarníků. Pod jeho vedením jsme museli každý den uvažovat o důvodech, proč děláme to, co děláme, v jakém kontextu tvoříme, co nás k tomu vede a podobně. Neustále jsme museli uvažovat o umění,  o práci, vedl nás ke kritickému myšlení, což je strašně důležité. To všichni pedagogové nedělají a Jirka je v tom hodně důsledný. Myslím, že svým přístupem vychoval hodně významných umělců.

 

Cítíte se být v současné době více malířkou nebo spíše konceptuální umělkyní?

Je to propojené. I když jsem konceptuální umění studovala, souběžně s tím jsem stále malovala. Neodděluji to od sebe a ani to nemám ráda.

 

Věnovala jste se kreslení a malování už v útlém věku?

Je to náhoda, neměla jsem s tím nic společného. Byla jsem klavíristka a chtěla jsem jít na konzervatoř. Bála jsem se ale, že mě nepřijmou, protože mě nebavila teorie. Řekla jsem si, že zkusím jít na nějakou výtvarnou uměleckou školu, abych se dostala do většího města. Několik měsíců před přijímačkami jsem stále kreslila a oni mě přijali.

 

Nelitujete toho, že nejste klavíristka?

Člověk většinou chce to, co nemá. Kdybych byla klavíristkou, což je dost těžká řehole, tak bych si říkala, proč nejsem raději malířkou. Výtvarníci mají podle mého větší volnost, a to mně vyhovuje.

 

Máte nějakou představu, co byste chtěla v blízké budoucnosti dělat?

Plánuji návrat k malbě, po které se mi stýská. Ještě ale nevím, co konkrétně budu dělat.  

 

Text: Hynek Šnajdar