Světoznámý performer Kovanda vyzval v Luxferu diváky k happening
Česká Skalice - Galerie LUXFER - „Vezměte si s sebou nějakou věc, něco, cokoliv, co vás napadne, co vás zaujme a můžete to zároveň postrádat. Čím větší ta věc bude, tím lépe,“ vyzval účastníky vernisáže výstavy Je to na vás! v Galerii Luxfer světoznámý a uznávaný performer Jiří Kovanda (60). Nachystal totiž pro návštěvníky interaktivní happenning s tím, že výstava byla instalována přímo při vernisáži.
Kovanda, který se této umělecké disciplíně věnuje od 70. let, je známý tím, že rád připravuje specifické akce, kterými se dotýká publika. Také tentokrát neudělal výjimku. Na jeho výzvu reagovali téměř všichni účastníci vernisáže. Do galerie nanosili například kolo z automobilu, starý kabát nalezený u kontejneru, rozměrného dětského plyšového medvěda, globus, kostru z jízdního kola, vysavač, dětskou sedačku, hadici z vysavače, náruč jehličí z borovice či dokonce lískový oříšek. Pod dohledem umělce pak na místě vznikala instalace.
„Já bych toho medvěda dala tam k tomu soklu,“ řekla účastnice vernisáže, která ho do galerie přinesla. Kovanda se jí pak ptal, proč zrovna tam. V průběhu vernisáže vznikala nápaditá instalace, účastníci se zároveň dobře bavili a spolupracovali. „Zdálo se mi, že návštěvníci ke konci instalace začali uvažovat, jako když přemisťují věci ve svém bytě. Kdyby to trvalo moc dlouho, už by to ztratilo smysl,“ řekl Kovanda a po hodině přemisťování věcí instalaci ukončil.
Podle kurátora galerie a malíře Luďka Rathouského má Kovanda rád, když je umělec schopen vytvořit umění, aniž by vydal příliš energie. „Nenápadné zásahy do obyčejného prostředí, nečekané kombinace běžných předmětů a neokázalé lidské akce se za čtyřicet let práce proměnily pouze vnějškově, neboť se proměňuje poetika každodenních předmětů. Jiří Kovanda poskytuje záminku, zbytek je na nás,“ odkazuje k názvu výstavy Rathouský.
Kovanda pracuje intuitivně, nic nekomplikuje, používá běžný jazyk všedního života. „Nadchlo mě, že nepotřebuji žádné prostředky k tomu, co chci dělat. Performance mě oslovila bezprostředností,“ uvádí umělec. Jeho proslulým „majstrštykem“ je performance Líbání přes sklo v Tate Modern v Londýně. Na stojan dal oznámení, že vyzývá kolemjdoucí k polibku přes sklo. Jeho akce měla neobyčejný ohlas.
„Dá se bez nadsázky říci, že Jiří Kovanda je dnes jeden z nejslavnějších českých žijících autorů. Vystavuje v prvořadých institucích a galeriích po celém světě a my máme tu čest poskytnout takové osobnosti prostor v Galerii Luxfer,“ dodal kurátor Rathouský.
Při performanci otevřete kohout a nejde to vzít zpátky, tvrdí umělec Jiří Kovanda
Česká Skalice – Jestli se někdo z českých tvůrců dlouhá léta zabývá uměním performance, pak je to Jiří Kovanda. Tento umělec, známý i za hranicemi České republiky, je autodidakt, který se nechává vést intuicí a pocity.
První performance vytvořil v 70. letech. Známá je například akce z roku 1977 nazvaná Pokus o seznámení. Kovanda pozval své přátele na Staroměstské náměstí, aby se podívali, jak se pokusí seznámit s holkou. Patrně jedna z nejproslulejších performancí je Líbání přes sklo, kdy vyzval oznámením kolemjdoucí k polibku přes skleněnou stěnu. Kovanda v 80. letech, kdy měl pocit, že se performance i konceptuální umění vyprázdnilo, začal malovat. Protože tvořil výhradně pro radost, nazval se nedělním malířem. „Je jedno, jakou zvolíte formu, důležitá je nit, která vede celou tvorbou,“ říká. Později se k performancím vrátil.
Co je z vašeho pohledu performance?
Je to anglické slovo a v překladu znamená představení. V češtině se používá anglická verze, aby se to odlišilo od představení divadelního. Performance se na rozdíl od divadla odehrává ve skutečném čase a prostoru. Autor je sám za sebe a provádí činnosti, které jsou reálné.
Jste autodidakt a k výtvarnému umění jste se dostal v patnácti letech. Jaká to byla doba, co na vás mělo vliv?
Měl jsem to štěstí, že jsem končil základní školu v roce 1968. Byla to uvolněnější doba a bylo možné se setkat s normálními fungujícími věcmi ve společnosti. Ještě jsem tedy zažil závěr toho vzepětí 60. let. Kvalitní výstavní aktivity té doby definitivně skončily až někdy v roce 1971. Pozvolna to dojíždělo a ještě jsem v tom postpubertálním věku stihnul vidět pro mě dost důležitých věcí. Tato doba na mě určitě měla vliv. Po nástupu normalizace jsem neměl chuť se zabývat něčím, co by nějak souviselo s tou přiškrcenou cenzurovanou podobou umění. V té době jsem i kvůli tomu neměl chuť jít studovat nějakou výtvarnou školu. Zvolil jsem raději to, co mě baví, a na oficiální pozici jsem se rozhodl rezignovat.
Na co byly zaměřené první performance?
První, co mě zaujalo, byl surrealismus, který je dost zábavný a přitažlivý. V surrealismu mě oslovil intuitivní přístup. Už tam byly základy k umění performance, protože surrealisté koncipovali výstavy jako představení, kde nebyly jen pověšené obrazy na zdech, ale vytvářeli celé prostředí. Potom jsem se na začátku 70. let setkal s konceptuálním uměním prostřednictvím literatury, která byla obtížně sehnatelná. Nadchlo mě, že nepotřebuji žádné prostředky k tomu, co chci dělat. Performance mě oslovila bezprostředností.
Jaké měly tehdejší akce ohlas u publika?
První věci jsem dělal sám pro sebe. Publikum byli kamarádi, známí a byly to soukromé aktivity. I během 70. let, kdy jsem se seznámil s kolegy – konceptualisty Petrem Štemberou, Karlem Milerem a Janem Mlčochem, se ty věci odehrávaly v privátních prostorách s několika pozvanými lidmi.
Přestože nebyly politicky orientované, nešel po vás tehdejší režim?
Když budu mluvit za jmenované kolegy, nebyli jsme součástí disentu a stali jsme mimo něj i mimo oficiální struktury. Snažili jsme se o to, aby naše věci nebyly čteny politicky, ale tak, jak jsme to cítili, tedy pocitově, nikoli sociálně politicky. V performancích ve veřejném prostoru i v interiérech šlo vždy spíše o vztah člověka s člověkem, člověka s davem na ulici než o nějaký akt vzdoru. Samozřejmě i to svobodné vyjádření určitě tehdejšímu režimu vadilo, ale nebyl to náš primární plán.
Proč jste na začátku 80. let omezil konceptuální tvorbu a začal jste malovat?
Každé období má svůj jazyk, kterým se dá nejlépe sdělit nějaká věc či záměr. Zároveň se ale každá věc vyčerpává a obrušuje. Začátkem 80. let se performance vyčerpaly a hledal jsem způsoby, jak říci to, co chci, jinými prostředky. V tu dobu mě ty klasičtější formy - kresba, malba, koláž, připadaly pro tu dobu adekvátní a srozumitelné. Domnívám se, že jestli člověk maluje nebo dělá sochy, fotky nebo performance je jazyk. Tím jazykem je možné pořád říkat to, co chcete. Víc než jazyk je však důležitá ta nit, která vede celou tvorbou, a věci propojuje.
Prý jste se považoval za nedělního malíře?
Formulace nedělní malíř mně vždy přišla dobrá. Je to člověk, který maluje pro radost a nemá žádné ambice k soustavnosti. Docela rád jsem to tehdy používal jako schválnost proti vážnosti. Pro mě bylo vždy důležité dělat věci zábavnou formou. Je to způsob, který může přivést lidi k tomu, o co jde snáz, než když se budu tvářit příliš vážně.
Jak ve vašem případě vzniká performance? Předchází tomu nějaká příprava nebo vzniká nahodile na základě nějakého momentálního nápadu?
Ne, to nikdy. Nikdy nic nevzniklo nahodile, měl jsem to vždy připravené a dělal jsem si i poznámky. Když jsem měl chuť něco udělat, zvolil jsem věc, kterou jsem měl připravenou. Spousta věcí se ale nerealizovala.
Je těžké jít takříkajíc s kůží na trh, když se odehrává na veřejnosti?
Je to nepříjemné. Je to ale součást performance. Nejsem žádný showman, velký extrovert a musím překonávat nějaké své meze a hranice. Tím, že to dělám, se někam posunuji, je to výzva. Každé umění je autoterapeutické, něco se s vámi v tu chvíli děje. Performance jsou ideální proto, že otevřete ten kohout a už to nejde vzít zpátky. Když to pustíte ven, musíte to dotáhnout do konce.
Do jaké míry zapojujete okolí do vašeho projektu a jak reaguje?
Příliš často ho nezapojuji, ale baví mě to. Lidi reagují různě. Důležitá je momentální situace, prostor a rozpoložení, co se v tu chvíli odehrává, jaká je nálada, co je ve vzduchu. Na tom myslím nejvíce záleží.
Proslulá je vaše akce Líbání přes sklo v Tate Modern v Londýně. Co se při ní dělo?
Ta první verze byla v Londýně. Byla to jednodenní akce. Vybral jsem si dlouhou skleněnou stěnu, která byla na cestě mezi hlavní chodbou vedoucí ke vchodu a restaurací. Procházelo tam poměrně dost lidí. U skla stál celý den kovový stojan s cedulí a oznámením, že zvu kolemjdoucí k polibku přes sklo. Postavil jsem se tam a bylo na lidech, jak zareagují. Aktivita musela přijít od nich, nijak jsem je k tomu nevybízel. Procházející byli docela aktivní.
Vystavujete nyní v Galerii Luxfer v České Skalici. Máte rád taková periferní místa mimo hlavní kulturní centra?
Mám takové akce velice rád a musím říci, že mě to těší. Mám pocit, že se cítím svobodněji, nevázaněji a s větší ochotou riskovat v malých galeriích, které jsou alternativní a ne příliš zavedené. Ta atmosféra je mi velmi blízká. Ten kontakt s lidmi, kteří přijdou, je mnohdy hodně bezprostřední a vstřícný víc, než v zavedených institucích. S chutí tyto výzvy přijímám. Je důležité, aby tyto věci nebyly jenom v Praze a v Brně.
Výstava se jmenuje Je to na Vás! Co je na nás?
V pozvánce stojí, aby si lidi s sebou na vernisáž vzali nějakou věc, kterou mohou postrádat. Připravil jsem výstavní prostor s několika sokly v prostoru a klipy, které visí na zdech. Záleželo na tom, co lidi přinesli. Potom jsem s nimi spolupracoval na tom, jak se s věcmi společně naloží. Výsledkem je nainstalovaná výstava.
Nosíte v hlavě něco, co byste chtěl v blízké budoucnosti udělat?
Nic takového v hlavě nemám. Vždy jsem pracoval intuitivně a pocitově. Nemám žádné dlouhodobé plány tohoto typu. Vždy mě bavilo dělat věci jednoduché, snadno proveditelné a nevyžadující žádné dlouhé přípravy. Budu mít ale na podzim velkou retrospektivu v polské Wroclawi.
Text: Hynek Šnajdar