"Na operaci mě vezli s postelí jako malířku Fridu Kahlo na výstavu“
Díla Ivety Pilařové působí emocionálně, ale bez zbytečného sentimentu a soucitu. Iveta Pilařová z Vrchlabí, která studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze ateliér keramiky a porcelánu, ateliér alternativních technik a doktorské studium v ateliéru mediální konfrontace, od roku 1993 trpí jednou z forem roztroušené sklerózy. Poprvé zpracovala motiv vyrovnání se s handicapem ve své diplomové práci. Po letech jí její horšící se zdravotní stav pozvolna začal činit potíže při její oblíbené sochařské práci a tak začala využívat projevy nemoci, jako je pocit nemohoucnosti, jinakosti a vyloučení, jako ústřední motiv či inspiraci ve své tvorbě.
Práce, které mají nyní možnost vidět návštěvníci Galerie Luxfer v České Skalici na výstavě nazvané Nulová energie, nepostrádají vtip a nadhled. „Samozřejmě, že na tu nemoc stále myslím, je stále přítomná. Není to ale pro mě to stěžejní. Měla jsem pocit, že je potřeba o určitých věcech dát vědět ve smyslu nějaké osvěty,“ říká Iveta, která s nemocí nejen statečně bojuje, ale hlavně se ve svých dílech snaží svůj osud odlehčit. „Jsem ráda, když do svých prací dostanu vtip a nadhled,“ dodává.
Mezi výrazné mezníky její tvorby nepochybně patří dvouletý projekt Okno, kdy přenášela na obrazy svůj pohled z okna bytu na křižovatku, kde se stále mění kolemjdoucí, počasí, stavba v pozadí. Součástí prezentace v Galerii Entrance bylo video. Na jedné polovině obrazovky byly promítány obrazy a na druhé polovině souběžně zachycovalo video reálný výhled z okna. Velmi zajímavý byl rovněž projekt Být viděn, který pracuje s myšlenkou užívání vycházkové hole v reflexní barvě a tím lepší viditelnosti. Na webové stránce projektu bylo umístěno jakési propagační video složené ze záběrů v pražské MHD a nabídka zaslání holí poštou. Video ověřovalo, jestli při použití hole v reflexní barvě si cestující handicapovaného lépe všimnou a pustí ho sednout.
„Přijeli lidé ze Švýcarska a já měla zrovna v Praze výstavu. Pro ně byl postižený umělec ten, který maluje ústy, nohama a jeho tvorba je spojená s nějakou charitou.“
Co holku z podkrkonošského Vrchlabí vedlo studovat školu uměleckého směru, žila jste v rodinném prostředí, které umění přálo?
Ne, nikdo z rodiny nepracuje v umělecké oblasti. Já jsem si vždycky kreslila, jako dítě omalovávala a obkreslovala. Potom jsem chodila do Lidové školy umění ve Vrchlabí a tam jsem si také nepřišla nijak výjimečná. Prostě mě to bavilo.
Na střední školu uměleckého zaměření do Bechyně vás přivedla právě záliba v kreslení a malování?
V nápadu jít na uměleckou školu mě podpořil tehdy ještě přítel mojí sestry, který byl u Bechyně na vojně. Říkal, že je tam keramická škola a že bych se o ni mohla zajímat. Poradkyně na základní škole mě ale od toho odrazovala a tvrdila, že berou pouze dva lidi z kraje. Řekla jsem si ale, že to zkusím. Jela jsem s rodiči na talentové a přijímací zkoušky. Dostala jsem se na obor výtvarné zpracování keramiky. Potom jsem tam strávila bezvadné čtyři roky.
Na vysoké škole jste zpočátku studovala ateliér keramiky a porcelánu. Proč zrovna tento obor?
V té době mě nenapadlo nic jiného než pokračovat v keramice na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Myslíte si, že je ještě dnes pohlíženo na lidi postižené nějakým handicapem jako na něco nepatřičného?
Lidi mají tendenci si to někam zařadit. Vzpomínám si, že jednou přijeli lidé ze Švýcarska a já měla zrovna v Praze výstavu. Oni očekávali obrazy, ale byla to spíše instalace v prostoru. Malované obrazy byly skryté ve videoprojekci. Pro ně byl postižený umělec ten, který maluje ústy, nohama a jeho tvorba je spojená s nějakou charitou a ne se současným uměním. Nedokázala jsem jim vysvětlit, že tomu tak není.
Není kult zdravého a krásného těla, který je teď v kurzu, jen obrazem strachu před nepohodlnými skutečnostmi jako jsou nemoc, stáří, bezmocnost a smrt?
Panuje představa, že tvořící člověk je normálně zdravý, mladý. Když je starý a ještě tvoří, tak to už v očích lidí něco znamená, je výjimečný. Samozřejmě, že zdraví lidé se snaží nepříjemné pocity související s nemocí či bezmocností z mysli vytěsnit, ale je to součást našeho života.
Co vám proběhlo hlavou, když vám diagnostikovali roztroušenou sklerózu, kdy to bylo?
Bylo to v roce 1993. Nejdříve mi lékaři nezjistili, co mi vlastně je. Měla jsem před maturitou. Ale po roce se ataka vrátila a já byla vyděšená. Celý podzim jsem strávila v nemocnici a odložila o rok nástup na VŠUP. Diagnóza se potvrdila, ale lékař se s rodiči rozhodli, že mi to neřeknou, myslela jsem si, že mám něco s nervovým systémem. Cítila jsem se docela dobře, tak jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Nechtěla jsem si to připustit, ani to řešit. Jen jsem si každý rok šla lehnout do nemocnice s atakou, což vysoká škola časově docela dobře umožňuje. Pak jsem mluvila s jiným doktorem v jeho soukromé ordinaci, který si myslel, že to asi vím. Ten se najednou o té nemoci zmínil a já už jsem definitivně věděla, že ji mám. Zároveň jsem ale věděla, že jsou lidé, kteří mají tuto nemoc dvacet let a chodí i pracují.
„Říkala jsem si, čím by se dal ten problém odlehčit, protože ta nemoc je sama o sobě téma, tak proč ho nevyužít jako téma tvorby.“
Jak na to reagovalo vaše okolí?
Nikomu jsme to neříkala. Věděli to asi čtyři moji nejbližší kamarádi ze střední školy, se kterými jsme dál studovali v Praze. Nebylo potřeba o tom mluvit, ani to nikomu vysvětlovat, protože to na mě nebylo vidět.
Vy jste se rozhodla, že použijete téma nemoci jako ústřední motiv svých děl. Jak jste se jí chtěla umělecky zmocnit?
Měla jsem pocit, že je potřeba o určitých věcech dát vědět ve smyslu nějaké osvěty. Časem se přidaly urologické problémy. Říkala jsem si, čím by se dal ten problém odlehčit, protože ta nemoc je sama o sobě téma, tak proč ho nevyužít jako téma tvorby. Napadlo mě například, že by mně pomohly kalhoty, které mají rozpínání v rozkroku, abych si mohla po cestě někam odskočit a nemusela je svlékat, aby to nebylo tak nápadné. Zdálo se mi to jako vtipné řešení. Vznikl ale větší projekt, spolu s krátkým filmem o dívce s urologickými problémy a katalogem. Trochu jsem bojovala s tím, že téma nemoci a problému lidi vlastně odpuzuje, zároveň jsem měla potřebu o tom dát vědět.
V cyklu obrazů Okno jste zobrazovala každodenní pohled z okna bytu na křižovatku, kde se vše stále mění. Co vám pohled z okna přinášel?
Projekt vznikal spontánně a postupně. Trpěla jsem v tomto období na chřipky, které se zdály nekonečné. Tak jsem si přitáhla stůl k oknu a začala malovat na kartony výhled z okna. Napadlo mě stále v tom pokračovat. Dlouhodobě jsem musela sedět na jednom místě. Ten cyklus probíhal přes dva roky, takže čtvero roční období se dvakrát opakovalo a celé okolí se díky stavbě proměňovalo. Malování mě bavilo. Každý obrázek je opatřen datem svého vzniku a nějakou glosou, kterou jsem považovala za důležitou zmínit. Prezentaci doplňuje video. Bylo zajímavé sledovat tu proměnu stejného místa, kde nic ani na chvíli nezůstává stejné.
Na výstavě Nezměrné sny a kroky v Galerii 207 v Praze v roce 2009 jste k figuríně z výkladní skříně přidala růžovou reflexní hůl a žlutou pro příchozího návštěvníka. Na to navazoval projekt reflexních holí. Co to bylo?
Ten projekt se jmenuje Být viděn. Začala jsem sama nosit hůl, protože fyzioterapeutka mně řekla, že je lepší si nějak při chůzi vypomoci, než se naučit špatný stereotyp chození, který nohy zatěžuje. Když jsem začala hůl nosit, nebyla to taková ze zdravotních potřeb, ale originálně a elegantně provedená. Hodně lidí si myslelo, že je to jen nějaký doplněk. A ona tak skutečně vypadala. U sebe jsem si uvědomila, že hůl byla pro mě důležitým nonverbálním sdělením pro ostatní. Začala jsem pracovat s holemi nasprejovanými reflexním sprayem. Poté byly lakovány průhledným lakem. O hole měli zájem i senioři ze svazu důchodců, kteří chtěli větší množství holí. Bylo by fajn najít průmyslové řešení barevnosti holí, aby se barva neodprýskávala. Byla bych ráda, kdyby se toho někdo ujal.
Filip Jakš vás v článku o vaší tvorbě přirovnal vzdáleně k mexické malířce Fridě Kahlo, která také trpěla zdravotním handicapem. Souhlasíte s tím přirovnáním?
Řekla bych, že mně lichotil. Musím ale poznamenat, že když jsem byla na urologické operaci, tak mě na operační sál vzali i s postelí. Já jsem tomu zřízenci řekla, že si připadám jako Frida Kahlo a on nevěděl, o čem mluvím. Vysvětlila jsem mu, že to byla mexická malířka, která měla také problémy s chůzí, a na její vlastní vernisáž ji vezli nebo spíš nesli s postelí.
„Setkávám se s lidmi, kterým se stal úraz, jsou vyřazení z běžného života a nevědí, co mají dělat. Je mi hloupé jim říkat, aby si našli nějakého koníčka, který jim pomůže.“
Limituje vaše onemocnění tvůrčí možnosti?
Určitě. Práce, která vyžaduje nějaké fyzické úsilí a delší přípravu, kterou bych jako zdravá normálně zvládla, je už teď pro mě nepředstavitelná.
Pomáhá vám tvorba se s nemocí vyrovnávat snadněji?
Myslím si, že ano. Samozřejmě, že na tu nemoc stále myslím, je stále přítomná. Není to ale pro mě to stěžejní. Setkávám se s lidmi, kterým se stal úraz, jsou vyřazení z běžného života a nevědí, co mají dělat. Je mi hloupé jim říkat, aby si našli nějakého koníčka, který jim pomůže. Mně tvorba pomáhá, mám potřebu něco sdělit a vytvářet, vím, co budu dělat a kam to směřuje. Kromě tvorby také každý den cvičím a chodím na procházky se psem. Všechny činnosti, které každý den dělám, si ale musím rozložit a naplánovat.
Nyní vystavujete v českoskalické Galerii Luxfer. Na co jste se zaměřila?
Věci na tuto výstavu vznikaly průběžně asi dva roky. Vyfotila jsem děti přes plot a namalovala obraz. To téma plotu se mi líbilo a pokračovala jsem dál s větším zaměřením na malé děti. Přes děti jsou namalované mříže, což vyjadřuje pocit mé nepřístupnosti k těm dětem. Pro diváka to vypadá, že jsou děti v zamřížovaném světě, ale podle mojí interpretace k nim nemůžu já. Také jsem do obrazů promítla svou nenaplněnou roli mateřství. Zvažovala jsem název pro výstavu „Teta“. Pro všechny děti jsem a budu teta. Ne máma. Uvědomuji si, jak právě díky nemoci se změnil můj život a možnosti. Výstavu obrazů doplňuje drobná instalace.
Luděk Rathouský, výtvarník a kurátor k výstavě
„Iveta tvoří úplně z jiných pohnutek než ostatní umělci. Mnozí z nich stále touží dobývat nějaké cíle, ona to tak úplně nemá. Nepotřebuje dobývat žádné mety, ale spíše ohledávat svůj osobní prostor a snažit se ho pochopit. Je v tom určitá přemýšlivost, ale ne přímo v tom duchovním smyslu, který nijak nepraktikuje. Mám pocit, že Iveta je tak trochu věčný outsider, který vejde ve známost někdy, až tady nebude. Fragmenty jejich prací, jak se často stěhovala, jsou do dneška v různých ateliérech. Ona třeba vnímá věci, které udělala před patnácti lety jako důležité, což já jako výtvarník tak vůbec nemám a dokážu se od nich odstřihnout. Iveta Pilařová je obrovský bojovník, přestože vypadá křehce. Před více než patnácti lety onemocněla. Ona s tou nemocí neuvěřitelně bojuje, má v sobě skutečně obrovský beraní roh. Za to si zaslouží obdiv.“
Kateřina Štroblová, historička umění k výstavě
„S Ivetou Pilařovou a její tvorbou jsem se seznámila, až když studovala v doktorském programu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ve směřování a obsahu své tvorby už tedy byla hotovou osobností, směřující k různým formám uměleckého vyjádření svého velkého tématu – vážné nemoci, fungování s ní v normálním životě a boji s různými druhy sociálního vykořenění a předsudků. Iveta tato téma podává sice vážně, ale zároveň s určitým humorem a nadhledem sobě vlastním. Divákům, kteří stojí „na druhé straně“ otevírá pohledy nejen na všední realitu života s handicapem, ale nutí jej také zamyslet se nad dílčími problémy, které nám prvotně na mysl ani nepřijdou. V umění Ivety Pilařové ale nenajdeme sebelítost ani zbytečné drama, a o to je nám bližší a srozumitelnější.“
Jiří David, výtvarník a pedagog k výstavě
DE„Práce Ivety Pilařové vycházející z hluboké osobní zkušenosti, z boje, o kterém lze říci, že je bojem o skutečné přežití. Není to „jen“ sofistikovaná hra na něco, na cokoliv. Přesto se Iveta rozhodla tento boj ve své práci, jež obecně nazýváme uměním, emocionálně neglorifikovat jako prostor pro emotivní či případně laciné lítostivé „vydírání“ nás „zdravých“. Její práce není o odevzdanosti, ale je o smíření se sebou samým a následně o plně reflektovaném vzájemném sdílení. Je i o uvědomělém pochopení toto její nejednoduché a bolestivé smíření transformovat do jazyka umění, který je ve své podstatě nesmiřitelný, tvrdý, nelítostný. Přesto autentičnost jejich otázek je uvěřitelná. Odpovědi logicky přicházejí v podobách potřebnosti. Co více si umění může na tomto poli přát.“
Text. Hynek Šnajdar